Cesta po stopách Priessnitze (Severní Morava)

Rada pro pejskaře, sem nejezděte :). Jednak tu chtějí vysoké poplatky za parkování a do parku je přísný zákaz psů a vlastně všeho živého chlupatého. Jedeme zpět do České Vsi, kde parkujeme u zelené stezky. Odtud totiž vede zelená trasa skrz park, kam můžete se psy a dostanete se tak k pár pramenům. Rozhodla jsem se obohatit články o přesnější lokace, kde parkujeme, zde je poloha :), 50°14'32.8"N 17°12'30.8"E

Počasí je úžasné a vtipné, po cestě se nám střídá jaro a zima. Na stráni, kam nesvítí sluníčko je ještě sníh a na druhé straně, kde je sluníčko je na tričko. Je to jako tanec jara a zimy na jedné cestě v Jeseníkách. Bylo to velmi vtipné, protože na sluníčku jsme odhazovali vrstvy a ve stínu se zas nabalovali.  Je to, jak z pohádky 12 měsíčků, na jedné straně sníh a na druhé by se daly sbírat už pomalu borůvky.

Jdeme po zelené, opět minimum lidí. Parádní cesta.

První pramen, který potkáváme je u odpočívadla Svornost. V létě se tu můžete osprchovat nebo i v zimě, ale to je spíš pro ty odvážnější. Do těch já opravdu nespadám a nemáme ani ručník. K otužování jsem zatím nenašla cestu.

Po cestě jsme potkali i jednoho otužilce, který se připravoval na potopení do ledové říčky, a to i se svým chlupáčem. Ten s tím problém neměl vůbec :) Vrátíme se k pramenům. Najdete zde tři prameny, Adéla, Flora a Adolf.

Krásná stezka aspoň ta část, kam můžeme se psem, je příjemná. Stezka se jmenuje Vincenze Priessnitze. Pamatuji si, když sem si dávala na krk Priessnitzův obklad na krk a často mi pomohl, ale až teď konečně znám příběh tohoto člověka. Příběh Vám zde nebudu přepisovat ten si najdete na místě. Jen jedno mě zaujalo, a to že byl původem sedlák. Mám ráda, když člověk se odkloní od své původní profese a najde svojí pravou cestu. A on to našel a začal léčit lidi. Ale neměl to jednoduché, jak alternativa to nemá ani dnes. Časem jeho metoda natolik fungovala a uzdravoval lidi bez ohledu na společenské postavení, až se to znelíbilo státu, systému. Více se dozvíte na místě, jak to dopadlo a zda sedláka zavřeli ???? né to vám prozradím nakonec měli málo důkazů. Zřejmě to bylo i vlivem lidí, které vyléčil, protože mezi nimi byli i vlivní, bohatí lidé.

Beru si z toho, že pokud máš dar dříve nebo později ho v sobě objevíš a je jedno, čím si, a co zrovna děláš. Cestu si to k Vám najde. A pokud cítíte, že máte dar malovat nebo léčit tak do toho jděte, nebojte se. Jak poznáte, že to je ono? Říká se, že u té správné cesty nebudete vnímat čas. Pohltí Vás to natolik, že čas nebudete vnímat jako u práce, kde už počítáte minuty, abyste mohli jít domů.

Přicházíme k dalšímu pramenu se jménem Anna. A tady opět oblékáme bundy, protože je tu ještě sníh a zima. Tento pramen má i moc pěkné posezení. Na tomhle místě jsem si zavřela oči a přemýšlela, jak tu chodily ty dámy v róbách a pánové ještě v té době gentlemani. Jak si popíjeli z pramenů a věřili v uzdravení.

Z každého pramene si i my nabereme a stejně jako to děláme u studánek, žádáme zde "bytosti", které i prameny možná hlídají o povolení a děkujeme.

Kousek od tohoto pramene je ještě Bezručův pramen.

A dál pokračujeme po stezce.

Přicházíme k parku, kde je psům vstup zakázán. Jsem ráda, že zde máme ještě přístup ke Slovenskému pramenu. Jak se blížíme k parku už zde je více lidí a taky čekáme, až se dostaneme k pramenu. Na park se jen podíváme zdálky. Pozoruji některé oči lidí, když se přibližuji se psem, že sem prostě už nepatříme :).

Poslední z pramenů je opět po cestě zpět, uprostřed lesa – Pražský pramen. Tady jsem byla hrdá na našeho Tarvoska. Otočila jsem se na něj a vidím, jak upřeně kouká do údolí a něco se zálibou pozoruje. Když jsem došla k němu, tak jsem uviděla stádo srnek. Mám z něho velkou radost aspoň pro tentokrát, že srnky jen pozoruje a nejde je prohánět. To je náš sen, že srnky a jinou zvěř bude jen pozorovat z dálky a bude na něj tak na našich výletech spoleh. Myslím, že to je ještě dlouhá cesta, ale dnes tu ukázal, že to není nemožné.

Procházka po pramenech byla kouzelná, ale na nás krátká. Vymýšlíme tedy, co bychom mohli ještě navštívit. Na druhé straně na kopci nás zaujala rozhledna Zlatý Chlum. Jelikož už nemáme moc času tak jsme autem vyjeli, co to šlo až k restauraci na kopci. Bylo nám jasné, že v tuto hodinu asi už nebude otevřená. Nahoru jsme šli těžkým terénem sice jen kousek, ale cesta nám klouzala a byla strmá. Rozhledna byla krásná a stála za tu cestu a vůbec nás nemrzí, že není otevřená. Dolů už nám to šlo snadno, protože to bereme mimo cesty skrz hluboký sníh, užili jsme si tu srandu dolu, a to i náš parťák. Bežet v hlubokém sněhu a u toho jásat, je pro něj super zábava. Když vidí oba páničky, co zapomenou na vše a stanou se malými dětmi je pro něj bezva hra. Kéž bych tohle uměla vždy, když ho něčemu učím a mám ze sebe udělat trochu blázna, abych byla zajímavá.

Naše cesta je u konce. Bylo to krásné, ale vzpomínky mi zůstanou a snad po tom, co jsme se pořád oblékali a naopak, nebudu potřebovat Priessnitzův obklad.

Opět se jdeme najíst naposledy do restaurace u jezera. Dnes je to poslední večer, poslední romantika v našem krásném apartmánku. Ještě je třeba zabalit a ráno vyjíždíme domů. Bude se mi stýskat po tom odpočinku, když na nic nemyslíte a jen dýcháte a užíváte si krásu naší přírody. Vím, že sem se vrátíme a možná ještě tento rok.

Děkuji všem, kdo jste dočetli až sem :) a snad Vám to bylo trochu inspirací.

Mějte se krásně a užívejte přírody s Vašimi chlupáči, oni moc dobře vědí, že venku v přírodě je nejlépe, jim i nám.

Tým Tarvose